Před dvěma lety se německé duo ve složení Hanno Klärhardt (kytary a řevy) a Erinç Sakarya (bicí) etablovalo svým nekompromisním postojem NEBÁT SE A HOBLOVAT. Tahle špinavá dvojka bratrů v neurvalém kovu dokázala v omezené a o basu ochuzené sestavě vyprodukovat takovou míru hutného rock´n´rollového bahna, že vzorově umaštěné máničky showbyznysu vzteky polykaly hasáky. Debut „Death By Burning“ spaloval svojí hovězí intenzitou, s níž se Hanno a Erinç spouštěli do hlubin, z nichž kdysi vytryskl pramen té nejvíc schmutzig tvrdé hudby.

Nekompromisní mizantropové možná trochu překvapili tím, když se v mezidobí mezi alby nechali naverbovat do řad německého giganta Nuclear Blast, ale pokud se někdo obával, že kluci natupírují účesy a začnou svoje kérky a vztek stavět na odiv tak nějak spořádaněji, novinka „Ode To The Flame“ ho poměrně účinně vyvede z bludu. Popravdě, pokud něco MANTAR v jejich kolomazové směsi ještě chybělo, byla to lehká příměs němčiny. Aktuální fošna jí sice obsahuje pomálu, nicméně když Hanno ve vlajkové hymně „Era Borealis“ vytáhne rázné skandování death - über alles, stojí člověk podvědomě mentálně v pozoru. Protože takhle se prostě hraje hard jak cyp. Stejně tak libý název „Schwanenstein“ skrývá jeden z vrcholů alba, nahuštenou a ojedinělým blast beatem vygradovanou petardu, která sice nepobrala moc labutí elegance, ale o to drtivější má groove.

To jsou, mimochodem, společně s kanálním blues „The Hint“ vrcholy desky, kde je všechno tak nějak naprosto v ordnungu. Erinçova hra pořád hravě kloubí punkovou přímočarost a metalovou robustnost, Hanno chrlí nenávistně každou slabiku a jeho kytary brutálně hradbí čistou zlobu a esenciální rock’n’rollovou energii. Album má solidní dramaturgii, stopáž tak akorát. Zásadní zvukovou dynamiku byste na něm hledali marně, Němci to prostě hrdnou všemi kmitočty přímo do kmene mozkového. MANTAR jsou zkrátka takoví metaloví WHITE LUNGS s pořádnými pindíky. Přesto mi tu chybí větší množství wow momentů, skutečných direktů, které vás vyřadí z provozu, něco víc než solidní metalurgie, fungující špinavá směs sludgeové DIY energie, doomové podmračenosti a oldschoolového tahu na branku. Jednoduše to, co člověka ohromilo na debutu, je tady už jenom lehce vybroušené a dovedně naroubované na nové kompozice. 

MANTAR se tak budou možná potýkat s prokletím mnoha podobně orientovaných kapel, které úmyslně pracují s naprostým málem – jak tu starou kovovou káru hrnout dál a přitom nebýt jen kolovrátkem sebe sama. „Ode To The Flame“ má k něčemu podobnému zatím hodně daleko. Ale debutová palba pro mne zůstává nepřekonaná.